Čo štve odborníkov pri práci s klientom v poradni

Občas se nám stává, že si musíme po práci s klienty ulevit, že nevěříme vlastním uším, že jsme vyděšené, s čím se klienti setkávají. Není neobvyklé, že jde o stále stejná témata, ale to nic nemění na faktu, že nás vždy znovu rozčílí. Co například?

• Lepší známka „vyřeší“ problém s individuálním přístupem, tj. žák dělá vše stejně jako spolužáci, ale je klasifikován mírněji. Tím se ale nic nenaučí. Jen dospělí si usnadní práci – nemusí vymýšlet alternativní práci pro žáky, kteří potřebují učení zvládat jinak.

• Klienti jsou sankcionovaní za projevy chování, které bezprostředně souvisejí se symptomy dyslexie. Mezi symptomy dyslexie patří také oslabená paměť, zhoršená výbavnost pojmů, obtíže s automatizací činností – to vše se může promítnout do mnoha různých úkonů ve škole. Je nesmírně důležité si uvědomit, že takové trable mohou mít dopad na odpovídání na otázky při vyvolání žáka, na počítání příkladů v matematice, na psaní zápisů a přepis z tabule a mnoho dalších situací. Když žáci něco nezvládají, ačkoli to přímo nesouvisí se čtením nebo psaním, ptejte se, jak to může souviset s jejich symptomy. Nelze je negativně hodnotit za něco, co nemohou zvládnout, to je diskriminace.

• Žáci mohou používat pomůcky pro práci ve vyučovací hodině, ale ne při psaní písemných prací a testů. Je prostě nutné vytvořit písemku tak, aby pomůcka byla oporou, nikoli nástrojem pro opsání správných odpovědí (např. když používají přehledy násobilky, protože si ji nepamatují, musí být zadané úkoly v takové podobě, aby násobilku aplikovali, a tak spočítali ucelený příklad; nelze zkoušet jen tak, že žáci do sloupečků doplňují výsledky). Když pomůcku potřebují, tak vždy a všude, tedy i při testech – až ji nebudou potřebovat, sami ji odloží.

• Co se nestihne ve škole, musí se dodělat doma. Je-li žák unavený prací ve škole, je chimérou si myslet, že dokončí práci doma v podvečer, mnohdy po návratu z odpoledních kroužků anebo tréninků. Je nutné kvalifikovaně rozhodnout, co bude za domácí úkol, zda dokončení práce ze školy nebo stejné zadání, jako mají ostatní žáci. Východiskem je, aby se tím žák něco naučil, procvičil si učivo. Občas prostě nelze stihnout všechno!

• Ačkoli žák píše nečitelně a s obtížemi, musí psát v jazycích psacím písmem. Proč musí psát psacím písmem? Je to opravdu tak důležité a potřebné pro další život? Vždyť přeci každý máme svůj osobní rukopis. Funkcí psaní je zaznamenat informace, k nimž se posléze potřebujeme vrátit nebo je chceme předat někomu druhému – písmo tedy musí být čitelné a musíme psát tak rychle, abychom vše stihli zachytit. S klienty proto hledáme všechny možné způsoby, které jim umožní naplnit tento smysl psaní. Jestliže k tomu pomůže tiskací písmo, je zapotřebí, aby se ho naučili používat.

• Všichni musí všechno dělat stejně. Žádný učitel neučí stejně jako druhý, ač učí stejný vyučovací předmět. Žádný rodič nevychovává své potomky shodně s jiným rodičem. Žádný řidič neřídí úplně stejně jako druhý řidič, žádný kadeřník není přesnou kopií jiného kadeřníka – mohli bychom dlouho pokračovat ve výčtu. Jsou pravidla, která musíme dodržovat (např. v dopravě nebo v souladu s rozvrhem vyučovacích hodin a se školním řádem ve škole). Víme, jaké jsou naše cíle (co se máme naučit, jak má vypadat finální účes zákazníka apod.), ale způsoby, jak cílů dosáhneme, mohou být různorodé. Nedává smysl si říkat, že když se něco „TAKHLE DĚLALO VŽDYCKY“, musíme v tom pokračovat. Je taková tradice funkční? Pomáhá nám žáky učit a rozvíjet? Jestli ano, zachovejme ji, jestli ne, popusťme uzdu fantazii a hledejme inovativní způsoby práce. Nechme žáky, ať sdílí, jakými různými cestami dospěli k výsledku. Nejenže to pomůže našim klientům, ale rozvíjí to kreativitu a potenciál všech žáků.

zdroj Dyscentrum Praha